Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí. Karel Čapek

Večerní a taneční...

28. srpna 2010 v 20:23 | MisTi |  Drobnosti


Mrazivé noční větry ovanuly mou tvář. Dalo by se říct, že jsem tu úplně zbytečně, ale mé tělo ovládala nějaká divná síla, měla mnohem větší moc, než ta síla v mém nitru, která mi nařizovala se otočit a bosá utéct do sněhové náruče. Mám na sobě své růžové saténové šaty, vlasy sepnuté do nedbalého drdolu a bosé nohy uvězněné v botech na nízkém podpatku. Tedy připravena jít tančit, ale... Stojím za zamlženým oknem, do lýtek mi vystřeluje bodavá bolest a hlava třeští. Jít, či nejít? Toť otázka.
Vracím se o pár měsíců v čase. Ten samý drdol, ve kterém prý vyniká můj laní krk; žluté šaty, rudé tváře. Kráčím pomalu přes náměstí, podpatky zůstávají uvězněny v mezerách mezi kočičími hlavami, při každém kroku je musím namáhavě vyprošťovat. Na nahé nohy dopadají velké kapky deště. Obličej zůstává skryt pod deštníkem - proč? vždyť nejsem z cukru... Ještě rychlá zastávka v hospodě, ale ne, vždyť se to nesluší! Načesaná slečna nedbá toho, co by měla a co ne. A teď už velkolepý vstup do velkého sálu, ale nikdo ji nevidí, neslyší, nevnímá! Copak je neviditelná? Usadí se ke stolu a přemýšlí, co dál. Kolem krouží tanečníci, jakoby se jí svým lehkým tancem vysmívali. Těká očima po sále, hledá; hledá a nenachází. Co hledá? Sama neví. Po pár tancích už to nevydrží, dusí se, musí ven! Malá holka s touhou v těle...
Vchází do dveří, po pravé ruce další mladá slečna v jasně zelených šatech. V tmavých vlasech spočívá ozdobná čelenka, na tváři hraje úsměv. Nedbám jejího pohledu, odhodlána dokonat co jsem začala vstupuji do důvěrně známého sálu a usedáme ke stolu. Opět nádherní tanečníci, ale já vnímám jen jednu věc. Jeho pohled. Byla jsem vyzvána k tanci, ale ten chlapec (nebo již muž?) neví, co se ve mně odehrává; chce konverzovat. Po třech tancích se zdvořile omlouvám, odcházím se upravit na toaletu. A právě poté nastává moje chvíle. Vracím se do sálu a cestou jej minu, jdu mu na dosah ruky a přece jsem tak vzdálená... Vzrušení je naprosto hmatatelné, cítím třes a v sále zvu do kola člověka, se kterým jsem ve velmi blízkém příbuzenském vztahu. A ano: doufala jsem v reakci, které jsem se také dočkala.
Malá potvora odchází vstříc domovu, v srdci uspokojení, ale v duši smutek...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 -K- -K- | Web | 1. září 2010 v 20:37 | Reagovat

Krásné!:) Na tvůj blog chodím už dlouho a po přečtení tohoto článku jsem si uvědomila, že umíš fkt dobře psát...;)

2 MisTi MisTi | Web | 2. září 2010 v 20:50 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama